Cesta jedné dušičky

Všechno začíná zrozením. Dušička vstoupí do života, plná nadšení a těšící se na svou cestu. Připadá si jako ve snu. Tam, kde dosud pobývala, se cítila šťastná a naplněná. Ale nic netrvá věčně. Přišel čas, kdy opět musí navštívit školu života, aby se naučila to, co dosud neumí. Často se snažila mnohé se naučit, ale zřejmě ještě nebyl ten pravý čas, aby si vše zapamatovala. Nebo neměla dost trpělivosti? Ať už v tom bylo cokoli, nepodařilo se jí to, i když se tak snažila. Ale ona ví, že se jí dostává další příležitosti a těší se na nové výzvy. Byla vyzvána, aby šla dále. Cítí napětí a zvědavost, těší se na své přátele, kteří s ní již prošli nejeden pozemský život. Byla poučena a shlédla krátké úseky, kterými v životě projde. Vše se jí zdálo tak příjemné. Viděla své rodiče. Věděla, že bude s nimi už když je prvně uviděla. Věděla, že ji budou milovat a také to, že spolu prošli cestou věků. Nic se jí nezdá jednodušší a krásnější, než se znovu narodit. Moci vnímat smysly, moci tvořit svůj život. A tak to udělá. Zavře oči a vzbudí se "jinde". Ale co to? Ocitá se ve tmě, cítí příjemné teplo, tepot krve a slyší hlasy. A cítí vše, co se kolem děje. Čí to na ní mluví hlas? Je tak milý a příjemný, tak hřejivý. A tady je ještě jeden hlas. Je jiný, nežli ten první, ale zdá se jí radostný. Brzy si zvyká na vše, co slyší. Je to zajímavé vnímat všechny ty zvuky, všechny pocity. Ale tohle? To se jí nelíbí. Cítí strach a obavy, cítí bolest. Tohle netušila. Myslela, že se bude neustále cítit příjemně a teď je to úplně jinak. Ale emoce pominuly a duše se znovu uklidní. A tak dny utíkají a duše se připravuje na svůj další život. Často si povídá se svým průvodcem, který jí utěšuje, že už to nebude dlouho trvat a ona se dostane z tohoto těsného místa. Uvidí své rodiče a konečně bude moci začít to, co si předsevzala. Ten den přichází. Co je to za hluk? Co jí to tlačí? A proč se jí tohle děje? Nelíbí se jí to a nevěděla, že to pro ni bude tak nepříjemné. Najednou je všude spoustu světla a také velká zima. A duše už cítí tíhu svého nového těla. Jakoby na ni dolehla tíha celého světa. "Tak takové to tedy je?" Cítí se zklamaná a podvedená. Myslela, že to bude jiné. Ale pak již vidí tvář své matky a cítí, že krásnější nikde neviděla. Pocítí příval lásky ve svém malém srdíčku a dá se do křiku. "Tady jsem, podívej se na mě, to já jsem to byla, kdo se zrodil z tvého těla". Po prožitém šoku se uklidňuje a za chvíli usíná. Zdá se jí o svém domově. Kde se všichni milují, kde nechala další své přátele a kde se cítila bezstarostná, klidná a svobodná. Kde mohla dělat jen to, co chtěla. Ale jak dny utíkají, stále více zapomíná. Zapomíná na to, co znala předtím. Zapomíná na všechny, které znala a také na všechno, co se naučila. Dokonce už ani nevidí svého anděla strážného. Občas mívá pocit, jakoby něco matného zahlédla. Někdy slyší hlas, ale nedokáže již říci, odkud se bere a komu patří. Rmoutí ji, že zapomíná. Ale po čase si už neuvědomuje ani to. Cítí jen, že má hlad, že vnímá chlad a také začíná rozpoznávat své rodiče. Je dušičkou, uzavřenou v těle miminka. Všechno se začíná učit od začátku. Rodiče jí upozorňují na to, co je správné, co je dovolené a naopak vysvětlují to, co by dělat neměla. "Ale proč to tak je? A proč jsme takoví, jací jsme? A proč je to na Zemi takové. A proč jsou naše těla tak těžká?" Na mnoho otázek se nedočká odpovědí. Asi je rodiče neznají, kdo ví? Možná ani jim na jejich otázky nikdo neodpověděl? Ale dušička chce znát odpovědi, cítí, že odpovědi potřebuje. Začíná je hledat. "Co by se stalo, kdybych sáhla na vařič? Jde z něho tak krásné teplo." Sotva to udělá, již cítí bolest. "Aha, tak takové to je, tohle už nikdy dělat nebudu". Mnohokrát udělá to, co jí rodiče zakazují. Teprve až potom, když to vyzkouší, ví, jestli měli pravdu nebo ne. Ale čím je starší, získané zkušenosti jí nestačí. Potřebuje víc. A tak hledá, zkouší, naplňuje svůj osud. Má nové spolužáky. "Proč je tenhle hodný a tenhle si z ní dělá legraci? A neznáme se odněkud?" Čas však letí a ona zjišťuje, že jí přitahují některé další duše. A tak se dostává do různých vztahů. Je nucena se podřizovat, chce, aby jí bylo nasloucháno, touží po lásce, naplnění. Cítí se nespokojená. Má pocit, že jí něco chybí a snaží se to za každou cenu najít. A neustále hledá další odpovědi. "Je tohle všechno, takhle mám žít? Co mě čeká dál? Proč se mi tohle děje? A proč jsem jiná, než ostatní?" Trochu moc otázek, ale stále žádná odpověď. Jenže běh života je neustává, nelze vystoupit a hledat odpovědi na otázky kdesi stranou. Vše je potřeba zvládat za chodu. "Ale jak dál žít, když se neukazuje cesta? Kudy jít?" Všechny informace, které v sobě duše měla, jsou ztraceny. Anebo nejsou? Co se s nimi stalo? Nemohla přeci přijít jen tak, bez instrukcí. Něco musí existovat. A tak neustále přemýšlí a snaží se najít odpovědi. Ale její mysl je tak přeplněná, že jí nezbývá, než přestat. Přesto to zkouší znovu a znovu. Ale s plnou myslí to nelze. "A co takhle udělat opak?" Až se musela usmát té bláhovosti, která jí napadla. A tak jednoho dne začala naslouchat. Své myšlenky ztišila a zaposlouchala se. "Jsi na správné cestě, věř, jsi vedena. Ale kdo mě vede? Jsi to ty sama. Já? Já přeci nevím, kudy jít. Ale víš, nic jsi nezapomněla. Hledej. Kdo hledá, najde." A najednou je všechno pryč a myšlenky víří v hlavě jako větrná smršť. "Co se to stalo? A kde se vzaly ty hlasy? A může na tom být něco pravdy?" Otázky jedna za druhou prýštily z její hlavy jedna za druhou. Dnes už je unavená, ale brzy to zkusí znovu. Musí to zkusit. Tolik ji to přitahuje. Najednou se cítí plná elánu. Jak dny pokročily, už se zas necítí plná energie. Má pocit, že jí nic nebaví. Snaží se donutit a být aktivní, ale nejde to. Smutek a obavy jí zcela ochromují. A také beznaděj. "Copak tahle to má být? Už nevěřím v nic, co jsem slyšela." A čím více přemýšlí, tím více sílí její beznaděj. "Proč jsem sem vlastně přišla? Všechno se zdá tak zbytečné. Cožpak mi nikdo nepomůže?" Druhý den však narazí na člověka, který cítí to samé, co ona. Mluví s ním a cítí, že její emoce se uvolňují a začíná se cítit lépe. Není v tom sama. Jsou i jiní. A náhle získává pocit, že potřebuje slyšet další odpovědi. Tak se znovu ztiší a naslouchá. A hlasy se objevují. "Nezoufej, brzy se budeš cítit lépe. Je potřeba, abys získala i tuto zkušenost. Je potřeba, abys přišla na to, co v životě chceš." To jsou ale věci... Jak mohla být dříve k těmto hlasům tak netečná? Ale už jí to dochází. Neznala souvislosti, neměla zkušenosti, které by jí k tomuto dovedly. Až teď. A opět se cítí lépe a snaží se svůj život dát do pořádku. Nějaký čas jí vše jde pěkně od ruky. Ale netrvá dlouho a opět se cítí slabá a unavená. "Je to možné, že už je to tu zas? Copak se toho nikdy nezbavím?" Pořád ještě jí nedochází, že to ona sama tyto chvíle přivolává. To ona sama svým myšlením, svým očekáváním. Svými nenaplněnými touhami. Svým strachem z neznámého. Často sní s otevřenýma očima. Vidí lásku, vidí své přátele, je hravá a radostná a cítí se v bezpečí. Pak sen pomine a ona se ocitne v šedi. To její pohled je šedivý. Zatím nechápe, že vše bude takové, jaké to uvidí ona. vidět. Ještě si nevzpomněla, že vše je ve skutečnosti úplně jinak Že ona není takovou, jakou sama sebe vnímá a kterou vidí jiní. Stále se učí a její vnitřní neklid ji spaluje. Nutí ji hledat, nutí ji hýbat se a žít. Nutí ji pokračovat a nepolevovat v tom, co začala. A čím delší dobu se ztišuje a sbírá informace, tím si je jistější. Tím více radosti se objevuje v jejím životě a tím větší klid pociťuje. A jak roky plynou, je si čím dál více jistější tím, kdo je. A nakonec si přece jen vzpomíná, kdo je a taky proč sem vlastně přišla. To je ale úleva. "Splnila jsem to, co jsem si předsevzala. Můj život měl smysl a mnohé jsem se naučila." Čeká ji odměna za její práci, za její píli. Život je poklidný a někdy jí přináší i výzvy. Ale ona je jistá sama sebou, našla klid v duši a výzvy řeší s radostí a uvolněná v běhu událostí. Ví už, že všichni jsou jejími bratry, že mají společný úděl. Není potřeba nikam se hnát. Důležitá je víra a pokora. Pochopení běhu života a nakonec přijetí. To je vše. Nic víc vlastně nepotřebovala vědět. Trvalo jí to dlouho, ale nakonec na to přeci jen přišla a to je nejdůležitější. Spoustu zbytečností si mohla odpustit, ale to v tu chvíli ještě nevěděla. Až teď. Cítí úlevu. Ví, že až bude odcházet, bude se moci s hrdostí ohlédnout na svůj život a říci, že využila všeho, co jí bylo dáno, aby se zdokonalila. Aby pochopila a aby se stala jistější na své vlastní cestě. Že dosáhla cíle, který si předsevzala. Mnohdy to bylo složité a stálo ji to mnoho síly. Ale stálo to za to. Ví, že všechno záleží jen na ní samé, jak se naučí dívat na svět, jak se naučí vypořádat se s osudem. Ví, že splatila mnoho z toho, co si v minulosti svou nevědomostí nadrobila. Ale také ví, že je to jen konec jedné etapy, že ji ještě čeká mnoho dalších cest, které si bude muset vybrat. Bude se muset znovu začít učit, získávat zkušenosti. A ty v ní zůstanou uloženy až na věky. Ale až později. Teď je čas jít odpočívat a opět se setkat se svou rodinou, se svými přáteli. A také se svými učiteli. A že bude mít co vyprávět... Už se na to těší. Tak nashledanou v nějakém dalším životě. A neberte ho tak vážně;-)