Úvaha o životě

Naslouchat sobě samému je obecně dost složité. Člověk neumí rozlišit, jestli na něj mluví jeho vlastní mysl nebo cosi uvnitř něho, co nelze pojmenovat. Podvědomě v duši může nalézt určité informace o sobě samém, ale v podstatě se člověk řídí zejména tím, co o něm říkají ostatní anebo jak vidí sám sebe, co si o sobě myslí, což je dost zkreslené a iluzorní. Takhle pak i vnímá svět kolem sebe a ostatní lidi, tedy skrze jisté brýle, i když nejspíše nebudou růžové, spíš takové různobarevné. Pokud se postaví vedle sebe 10 lidí, tak každý z nich uvidí svůj život docela jinak. Společné mají pouze některé věci, kdy se prolínají jejich reality. Dnešní svět je stejně zvláštní. Takový divný nebo neuchopitelný, nevyzpytatelný. Lidé jsou nevyzpytatelní, mnohdy nerozumí sobě samým, tak jak by pak měli rozumět těm ostatním? Vztahy jsou buď v krizi nebo v přežívání anebo v naději, že se snad něco změní, i když ta hlavní změna by měla vyjít ze vnitřku, z chtění něco změnit. Ale chybí síla nebo odvaha nebo co vlastně? A je vůbec čas nad tím přemýšlet? Vstaneš, jdeš do práce, přijdeš, doma další kolo, únava, něco málo televize a jdeš zase spát. Tohle má být ten naplněný život o kterém neustále sníš? Proč to nefunguje? Tak snad se ještě dočkáš. Ale kdy? Bude to vůbec v tomhle životě? A vlastně, proč čekat na něco, co ani nemusí přijít? Najednou zjistíš, že jsi čekáním strávil celý život, je ti 50 a když se ohlédneš zpět, co vidíš? Jsi rozladěný nebo nespokojený nebo přemýšlíš, cos měl udělat jinak? Minulost už nezměníš. Tak co dál? Co asi? Vstát a jít do práce, pro děti do školy, uvařit, možná vyprat, něco málo televize a spát. Ale ty sny... Zdá se ti, že jsi v krásném místě, všude plno radosti, lásky a milých lidí. Co to? Zvoní budík a sen je pryč. Vstávat a hurá do práce, kde tě zavalí úkoly, že jsi rád, že vůbec můžeš odejít domů. Jenže je potřeba nakoupit a spravit rozbitý vysavač, zkontrolovat dětem úkoly. V 10 padneš do postele a než se otočíš, tak spíš. A je tu zas, ten krásný sen. Cítíš se šťastný a spokojený. Jenže…další den nastává a ty musíš zas vyskočit a běžet. Co tedy vidíš, když se v 50 ohlédneš zpět? Hm, hádka s manželkou, několik dnů jste spolu nemluvili. To ale bylo toxicity. A oba dva jako berani, kteří neustoupí za žádnou cenu. A kdo má v tomhle blázinci čas navštívit své vlastní rodiče? Ještě, že existují ty telefony. Za chvíli bude víkend, tak to všechno doženu. Cože? To už je neděle večer? No to jsem toho tedy moc nestihl. Tak vypnout televizi a alou spát. Kdo rozumný by takhle žil? Anebo takhle žijí všichni a jen málokdo umí z toho kolotoče vystoupit? Takhle jsem si svůj život nepředstavoval. A jéje, zase mě začalo bolet koleno. Dokonce ani pivo už mi nechutná tak, jako dřív. Chuť do života je pryč. Jenže já ještě neumírám. Ještě chci něco zažít. Ještě chci prožít něco, co mi rozproudí krev, co mi dá důvod, udělat něco bláznivého. A vlastně proč to bláznivé neudělat hned? Nebo raději počkám? Ale to už mi bude 60 a vše bude ještě složitější. Možná, kdybych si našel jinou práci, pak by všechno bylo snazší. Nebo snad novou partnerku? Ta by mi rozproudila krev. Nebo co vlastně od života chci? Co chci od sebe? Měl bych na to přijít co nejdříve. A čas běží…